Já jsem cesta

Během poslední večeře Ježíš řekl svým učedníkům: „Cestu, kam jdu, znáte.“ Tomáš se ho zeptal: „Pane, nevíme kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mě.“
„Já jsem cesta.“
Pane, ty jsi cesta pro mě. Ty jsi v celém svém životě mi ukazoval tu cestu. Chci se dnes dívat na cestu, kterou ty jsi nám ukázal v den před tvou smrtí, a rozjímat o ní.
To byla hrůza. Jejich Učitel, Pán a Mistr jim začal umývat nohy. To dělali jenom otroci, sluhové. Petr to nevydržel: Pane, ty mi chceš mýt nohy? Nikdy mi nebudeš mýt nohy! Tak nepochopitelné to bylo, co dělal Ježíš. Potom jim to vysvětlil: „Jestliže já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jak jsem jednal já.“
To je cesta služby. Je to služba až do sebedarování druhým. Ježíš je tou cestou, to znamená, že on se daroval nám. Jako služebník daroval člověku svůj život na kříži. Pokračovat tou cestou to je přijetí jeho oběti. Ta cesta je také pro nás, abychom sloužili druhým jak on. Když pracuješ v jakémkoliv povolání, tak sloužíš těm, kteří čerpají z práce tvých rukou. Jako manžel sloužíš své manželce, a naopak. Jako rodič sloužíš svým dětem. Ministr je ten, kdo slouží. Když jsi představeným, třeba ředitelem, pamatuj že je to také služba.
Ježíšovo sebedarování se dokonalo také skrze ustanovení nejsvětější svátosti. Toto je moje tělo, to je kalich mé krve – tímto způsobem Ježíš zůstal s námi. Dal nám své tělo a krev jako pokrm. On je ne jenom cestou, kterou jdeme k Otci, ale také pokrmem. Pokračovat v Ježíši, posilovat se Ježíšem – tato slova můžeme pochopit jen naší vírou. Je pravdou, že v eucharistii je celé tajemství těchto dnů. Ve mši svaté je uzavřená poslední večeře, muka, smrt na kříži a vzkříšení Ježíše. Každá eucharistie je toho zpřítomněním, je přítomností Ježíše. Mše svatá je cestou pro nás, je to naše komunio, naše společenství s ním. Když se budeme zúčastňovat eucharistie a posilovat se pravidelně tělem Krista, můžeme si být jisti, že nesejdeme z cesty, kterou je samotný Ježíš.
Potom následovala getsemanská zahrada. Tady se Ježíš modlil, aby je-li možné, minula ho tato hodina: „Abba, Otče, tobě je všecko možné, odejmi ode mne tento kalich.“ Věděl, že se blíží hodina utrpení, kdy bude pít kalich muky až do poslední kapičky. Ježíš měl strach, věděl co se stane. Zde vidíme jeho lidskou tvář – obličej člověka čekajícího na strašnou smrt. On rozumí strachu z utrpení. Tato modlitba se ale takto nekončí. Ježíš přidává slova: „ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“ Tak učil modlit se své učedníky: buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Teď říká slova ve stejném smyslu: ať se stane, co chceš Ty, Otče. Jeho celý pozemský život je naplněním Otcovy vůle.
Je to cesta také pro nás. Když Ježíš je naší cestou, také vejdeme do getsemanské zahrady. Budeme se bát a prosit Boha, aby nepřicházelo na nás utrpení. Strach před utrpením, které známe nebo neznáme, je něčím přirozeným v životě. Učme se naší každodenní modlitbou: „buď vůle tvá“, abychom uměli v těžké situaci říct Bohu: „ale ne, co já chci, ale jenom co chceš ty“. Je to cesta plnění Boží vůle.
Ježíši, ty jsi řekl: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mě.“ Ježíši, ty jsi mou cestou. Chci sloužit, jak ty jsi sloužil. Chci se na cestě života posilovat tvým tělem. Chci v každé chvíli života plnit Boží vůli. Ty jsi mou cestou. Chci Tebou dojít k Otci. Amen.