Křest

V prvním čtení slyšíme Petrovu řeč: v den seslání Ducha svatého hlásá Ježíše Krista. Mluví o jeho smrti. Nebojí se říkat do očí svým posluchačům: vy jste ho rukama bezbožníků (to znamená Římanů) přibili na kříž a zabili. Tato slova jsou pravdivá, když je řekneme také o nás. Ježíš umřel pro naší nepravost a hřích i přesto, že my jsme nebyli přítomní na soudě u Piláta a nekřičeli jsme: Pryč s ním, ukřižuj ho! Petr ale nekončí tím, že Židům připomene důsledky jejich špatných skutků. Říká jim, že Kristus byl vzkříšen, protože nebylo možné, aby Boží syn zůstal v moci smrti. Bůh ho ustanovil Pánem a Mesiášem.
Když Židé to všechno uslyšeli, ta slova jim pronikla až do srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: Bratří, co máme dělat? Petr jim odpověděl: Obraťte se! A Každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého.
Vidíme, že už v den seslání Ducha svatého apoštolové naplnili Ježíšův misijní příkaz. Známe ho z evangelia podle Matouše: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Marek zase zapsal taková slova Ježíše: Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen. Věříme, že křest je nezbytný ke spáse, a podle toho jednáme. Nabízejí se ale otázky: je křest nezbytný k spáse pro všechny lidi? Budou spasení i ti, kteří nebyli pokřtěni?
„Křest je nezbytný pro spásu lidem, jimž bylo hlásáno evangelium a kteří měli možnost žádat o tuto svátost“ – to jsou slova z katechizmu. Proto církev hlásá dobrou zprávu o Ježíši Kristu. Těm, kteří uvěří, nabízí cestu svátostí, a první z nich je křest. To je nejjednodušší cesta k přijetí spásy, kterou nám dává Kristus. Ale co s těmi, jimž Kristus nebyl hlásán? Nebo s těmi, kteří i přesto, že jim bylo hlásáno evangelium, neměli možnost prosit o křest? Nejde jen o takové situace, ve kterých jsou třeba muslimové. Kdyby chtěli přijímat křest, tak jim hrozí smrt. Například známe i lidi, kteří od svého dětství mají pokřivený obraz Krista a jeho církve. To jim může vnitřně bránit, aby požádali o křest.
Odpověď na otázky, které již zazněly, najdeme v katechizmu. Řeknu větu, která se mi moc líbí: „Bůh spojil spásu se svátostí křtu, nicméně on sám není na své svátosti vázán.“ Bůh má i pro ty, kteří nepoznali evangelium a nepřijali křest cestu ke spáse. Lidé, kteří nepoznali Kristovo evangelium a jeho církev, ale řídí se svým svědomím a hledají pravdu, mohou být spaseni. Dá se předpokládat, že by tyto osoby projevily výslovnou touhu po křtu, kdyby poznaly, že je nezbytný.
To je blízké otázce křtu touhy a křtu krve. Stávalo se, že katechumeni (to znamená osoby, které se připravují na křest) umírali před křtem. Toto se nazývá křtem touhy. Někdy zemřeli mučednickou smrtí – tehdy to byl křest krve. Tento křest krve, stejně jako křest touhy přináší úplně ty samé plody, jako křest, přestože chybí ponoření do vody.
Co se týká dětí zesnulých bez křtu, církev nás vybízí důvěřovat v Boží milosrdenství a modlit se za jejich spásu. Ježíšova slova: „nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim“ podporují naši důvěru v jejich spásu. „Tím naléhavější je proto výzva církve nebránit dětem, aby přicházely ke Kristu prostřednictvím daru svatého křtu.“
Všechno je v pořádku, když rodiče, kteří žádají křest pro své dítě, mají víru a jednají pode ní. Nastává ale problém, když někdo prosí o křest svého dítěte, ale nedává záruky, že je bude vychovávat ve víře, protože sám víry nemá. V takovém případě by se dítě nemělo křtít. To je podle slov evangelia: kdo uvěří a přijme křest bude spasen. První je víra. Pokud víra není, křest se stává divným zvykem nebo pověrou.
Křest je nezbytný ke spáse, a nemůžeme jej oddělit od víry. Pečujme o naší víru, a také o víru dětí, v jejichž jménu během křtu říkáme „věřím“. My jsme byli pokřtěni Duchem svatým, prosme ho, aby nás vedl v našem životě k Otci do nebeského domova. Amen.