2 neděle velkého postu

Abrahám je otcem věřících. Abrahám uvěřil Bohu, uvěřil jeho slovu, kterým ho Bůh požehnal. Tato první slova od Boha k Abrahámovi jsou přeplněna požehnáním – to slovo najdeme pětkrát v tom krátkém textu. Bůh ho vyvolil, aby v něm byla požehnána všechna pokolení země. Hebrejský výraz pro požehnání znamená plodnost, růst a zdar. Požehnání není ve starém zákoně něčím jednorázovým, jde spíš o proces.
Známe další osudy Abraháma a jeho potomstva. Bůh jak slíbil, tak také učinil z něho velký národ. Vyvolení tohoto národa se projevilo především tím, že Bůh tento národ vysvobodil z egyptského otroctví a daroval mu zemi. Je to první vyvolení a první vyvolený lid.
My patříme k druhému, novému vyvolení. To je už nová smlouva. Kristus svou smrtí a vzkříšením nás vysvobodil a vyvolil. „To je smlouva nová a věčná“ slyšíme během proměňování.
Teď řeknu něco, co bylo pro mě novinkou v poslední době. Kladu otázku.
Platí i pro nás požehnání, které dal Bůh Abrahámovi?
Pavel říká: „Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: 'Proklet je každý, kdo visí na dřevě.' To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru.“ Jsme tedy všichni zahrnuti v tomto požehnání. To je věc, která je pro mě tou novinkou: Bůh mi požehnal už v Abrahamovi.
Jsme vyvolení Kristem. Ve křtu se stáváme vyvolenými dětmi božími. Nejčastěji jsme přijali křest, když jsme byli ještě malí a bez rozumu. Rodiče za nás vyznali víru. V našem životě ale potom nastane chvíle, kdy se poprvé my sami rozhodujeme o naší víře. Můžeme to nazvat obrácením. Někdy má obrácení charakter bouřlivý a dramatický, a někdy je klidné a nepatrné, ale vždy zvláštním způsobem pocítíme boží lásku. Může se stát i to, že necítíme nic velkého v tomto rozhodnutí a potom na něj zapomínáme.
Když Ježíš vyvolil apoštoly, je možné že někteří cítili jeho lásku, a věděli, že je to důležitý okamžik v jejich životě. Je ale možné, že necítili nic velkého. Potom tři z nich byli spolu s Ježíšem na vysoké hoře. Když se proměnil, byli tak šťastni, že chtěli tam zůstat na věky. Petr řekl, Pane dobře, že jsme tady. Tato slova je možné přeložit z řečtiny trochu jinak: Pane, je nám tu tak dobře!. Netrvalo to dlouho. Potom sešli z hory, a vrátil se obyčejný život. Ježíš je připravoval na jinou horu, na Golgotu.
Gabriel přišel k Panně Marii jenom jednou. Už nepřišel další den, ani za týden, ani za rok. A Maria z tohoto jediného setkání s božím poslem čerpala sílu v životě. Byla to její chvíle požehnání. Několik dní potom zazpívala magnificat: „Velebí má duše Hospodina“, neboť „pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům na věky“
Tak to chodí i v našem životě. Jsou chvíle, kdy cítíme silně Boží přítomnost, jeho lásku. Když jsme si jisti: „Ano, on je se mnou!“ Říkáme Bohu své „Ano“, velebíme ho, chceme být spolu s ním a říkáme „Pane, je nám tu tak dobře!“ Já sám jsem prožil takovou chvíli někdy na exerciciích. Je možné, že někdo s vás takové štěstí prožil během loňských misií. Ale je taky možné, že to bylo už dávno, že je potřeba si to připomenout. Pokud někdo nezažil v životě něco podobného, ať prosí Boha, aby mu dal pocítit jeho lásku, jeho požehnání, že je jeho vyvoleným. Kdo prosí, dostane.
Takové chvíle, kdy se cítíme Bohem požehnaní, nejsou časté, není to každý den. Náš všední život se podobá spíš křížové cestě. Ale to je vpořádku, protože Ježíš řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne“. Tím více si pamatujme na ty šťastné chvíle, kdy jsme cítili boží přítomnost, abychom uměli a měli sílu nést kříž každého dne.Na závěr modlitba Dereka Prince: Pane, děkuji ti, že skrze Ježíšovu oběť na kříži jsem přešel z prokletí do Abrahamova požehnání, kterému jsi požehnal vším: chválou, zdravím, rozmnožením, blahobytem, vítězstvím, Boží oblibou a Božím přátelstvím.