Pouť k Božímu Milosrdenství

Když jsem poprvé přišel do Fulneku, abych se podíval na své nové působiště, víc než polovinu cesty jsem šel pěšky. Tento úsek jsem šel jako poutník.

Obraz
Jedeš silnicí. Náhle vidíš člověka oblečeného do reflexní vesty. Automaticky brzdíš. Před tebou není policista, ale mladá holka, která právě řekla něco do radiotelefonu. Má pěknou protisluneční čepici a v rukách drží praporky. Ze zatáčky vychází skupina lidí. V čele někdo nese kříž, vedle něho jde člověk, který má na zádech místo batohu reproduktor. Lidé jsou různého věku: mladí, několik větších dětí, hodně dospělých, ale najdeme tady i babičky. Jeden mladík hraje na kytaru,vedle něho jdou dvě děvčata a zpívají do mikrofonu. Uprostřed této skupiny jdou dva kněží. Na konci průvodu jde silný kluk oblečený do vesty s odrazkama a právě praporkem zastavil auto. Ještě jedna věc: vpředu skupiny pán nese malý transparent. Je na něm napsáno: „Pouť k Božímu Milosrdenství.“
Místo
Putujeme z Varšavy do Krakova, do mezinárodního poutního místa, které se jmenuje Łagiewniki. Tady, v roce 2002 papež Jan Pavel II. vysvětil basiliku Božího Milosrdenství a svěřil celé lidstvo Milosrdnému Bohu. Další rok do Łagiewnik přišla první skupina poutníků. Od té doby, každý rok, na pouť vychází asi padesát osob. Jdou přes pole, lesy, malé vesnice. Daleko od velikých silnic, často cestou, po které auto jede jenom párkrát za den. Ale stále kráčejí i jinou cestou: cestou která vede přes jejich srdce. Putují k Bohu, hledají ho ve slově, které slyší, v druhém člověku, který putuje vedle nich, i v tom, se kterým se setkávají cestou. A především ho hledají ve svých srdcích. Celá poutní cesta je dlouhá 340 km. Jak je ale dlouhá cesta, která vede k Božímu Milosrdenství, ví jenom srdce poutníka.
Čas
Tato pouť se koná od 5. až do 17. července, skoro dva týdny. Dnes není jednoduché zainvestovat dva týdny svého volného času: věnovat ho Bohu. Ale mnoho lidí potvrzuje, že je to dobrá investice – Bůh jim daroval víc, než očekávali. Proto se někdy stává, že když prosí šéfa o dovolenou v tomto termínu, jsou neústupní jak vdova z evangelia, která prosila soudce aby se jí zastal.
Den před příchodem do Krakova (16.07. - památka Panny Marie Karmelské) poutníci oslavují Pannu Marii na poutním místě Czerna. Tady otcové karmelitáni pečují o milostný obraz Panny Marie Karmelské. To všechno má také teologický význam: skrze Marii k Ježíši. A 17. červenec, den příchodu do Łagiewnik? Opravdu, není to svátek v Łagiewnikách, ani významný den spojený se sv. Faustynou. Každý den je ale dobrý, abychom přišli do cíle a oslavovali Boží milosrdenství.
Lidé
„Bratři a sestry“ - tato slova během roku při homilii moc často nepoužívám. Vždy se bojím, aby nebyla falešná. Když jsem byl na této pouti, tato slova byla pro mě přirozená. Věděl jsem, že jsou opravdová. Nejen proto, že se oslovujeme navzájem „bratře“ a „sestro“, ale protože jsme rodina. To se projevuje během cesty, když si pomáháme, když sdílíme radost a nepohodlí poutní cesty, když se spolu učíme jak být homo viator – poutníkem v celém životě.
Jsou ještě lidé, kteří jsou pro nás velmi blízcí, bez kterých by se tato pouť nemohla konat. To jsou ti, kteří nás hostí ve svých domovech, nabízejí nám nocleh nebo oběd, kteří se za nás modlí. Když odcházíme, slíbíme jim naši modlitbu. Někdy se takto začínají přátelství, která trvají, i když se vidíme jenom jedenkrát v roce.
A já?
Příští rok chci také putovat do Łagiewnik, k Božímu Milosrdenství. Zvu Tě, chci abychom putovali spolu. Je možné, že to Tvé nohy ponesou všechny starosti, prosby a díkůvzdání těch, kteří nemohou z různých důvodů putovat. Pojďme!